Architekti Jakub Dvořák a Lukáš Mareš si před rokem a půl koupili třípokojový panelák v brněnských Židenicích. Co s ním udělali? Zbourali všechno uvnitř. Doslova všechno.
Dnes mají 68 m² jedné místnosti přerušené jen dvěma sklenými stěnami — jedna odděluje ložnici, druhá koupelnu. Kuchyň, jídelnu, obývák, pracovnu a šatnu mají v jednom prostoru. Po roce bydlení jsou ochotni říct, co funguje a co bylo chyba.
Hluk, na který si zvyknete (a jeden, na který ne)
Dřez. Myčka. Espresso. Když v otevřeném prostoru vaříte, slyší vás i lidé na druhém konci. „První měsíc nás to vytáčelo,“ přiznává Jakub. „Pak si uvědomíš, že se v Česku kultura hlasitého otevřeného prostoru neučila — nejsme Italové.“
Jediné, co jsme neodhadli, je splachování záchodu. Když někdo spí, slyšíte ho skrz sklo. To je technicky řešitelné, ale my to neřešili a teď to žeru.
— Lukáš Mareš, architekt
Světla je najednou všude, a to je problém
Byt, který měl předtím tři různě orientované místnosti, dostal po zboření na severu okno jak tříkřídlý výklad. „Ráno je to fantastické,“ říká Jakub. „V poledne je to peklo na laptopu.“ Řeší to dvěma typy závěsů: tenkou plachetkou pro den a plachtou pro oficiální tmu.
Když borete panelákovou stěnu, myslete dopředu na to, kudy povedete elektriku a odkud budete věšet plášťové lampy. Kabely ve stropě = levné. Kabely v nosných stěnách po zbourání = drahé.
Co si v otevřeném bytě přestanete dopřávat
Knihovny. Regály. Věci v kategorii „mám a nevím kam s tím“. Oba architekti vyhodili za poslední rok 40 % věcí z bytu — ne protože by plánovali, ale protože otevřený prostor každou nepořádnou krabici zvětší desetkrát. „Je to nejlepší disciplína na konzumerismus, kterou znám,“ říká Lukáš.
