Většina z nás se učí tak, jak nás to naučili ve škole: text si přečteme, podtrhneme fixou a pak ho čteme ještě jednou. Výzkum paměti ale už desítky let ukazuje, že právě tyhle oblíbené postupy patří k těm nejméně účinným. Existují čtyři techniky, které mají v odborné literatuře dobrou oporu a dají se použít u školních úkolů, na zkoušky i při učení dospělých.
Co říká výzkum a proč se nám nejvíc líbí to nejhorší
Americký psycholog John Dunlosky se spolupracovníky v roce 2013 vyhodnotil deset běžných studijních technik. Za nejužitečnější označili zkoušení sám sebe (v odborné řeči „practice testing“) a rozložení učení do delších období („distributed practice“). Střední užitečnost dostalo prokládání různých typů úloh, vysvětlování si, proč něco platí, a vysvětlování souvislostí vlastními slovy. Nejníž skončilo opakované čtení, podtrhávání a shrnování textu.
Past je v pocitu. Když text čteme podruhé, působí povědomě a máme dojem, že mu rozumíme. Jenže povědomost není totéž co schopnost informaci vybavit. A protože účinné techniky jsou namáhavější a zpočátku nám jdou hůř, považujeme je za horší. Ve skutečnosti platí opak: námaha při vybavování je součástí toho, co paměť posiluje.
1. Opakování s rozestupy
Německý psycholog Hermann Ebbinghaus popsal už v 80. letech 19. století takzvanou křivku zapomínání: nově naučené rychle mizí, pokud se k němu nevrátíme. Zároveň ukázal, že opakování rozložené v čase drží déle než opakování nahuštěné do jednoho večera. Tento jev se dnes nazývá efekt rozložení učení (spacing effect).
V praxi to znamená, že několik kratších setkání s látkou během týdne většinou udrží víc než jedno dlouhé sezení těsně před zkouškou. Nejjednodušší plán vypadá takto:
- první opakování hned další den po naučení,
- druhé po několika dnech,
- třetí zhruba po týdnu nebo dvou,
- další vždy o něco později, čím lépe to umíte.
Přesná čísla se v různých systémech liší a výzkumy ukazují, že rostoucí i stejné rozestupy fungují zhruba podobně dobře. Důležitější než dokonalý rozvrh je, že se ke látce vůbec vrátíte a nenecháte ji ležet do dne před zkouškou. K organizaci se hodí krabice s přihrádkami na kartičky, kterou v 70. letech popsal Sebastian Leitner: kartičku, kterou umíte, posunete do vzdálenější přihrádky, kterou neumíte, vrátíte na začátek. Stejný princip automatizují aplikace jako Anki.
2. Zkoušení z paměti
Druhá technika je nejjednodušší a zároveň nejvíc podceňovaná: místo dalšího čtení zavřete knihu a zkuste vše říct nebo napsat z hlavy. Odborně se jí říká retrieval practice, česky vybavování z paměti. Známá studie Henryho Roedigera a Jeffreyho Karpickeho z roku 2006 ukázala, že látku, kterou se studenti pokoušeli vybavit z paměti, si po dvou dnech i po týdnu pamatovali lépe než tu, kterou si jen znovu přečetli. Přitom bezprostředně po učení vycházelo lépe opakované čtení. Zkoušení se tedy nevyplácí hned, ale v dlouhodobém horizontu.
Jak na to bez učitele:
- Po přečtení kapitoly zavřete text a na prázdný papír napište vše, co si pamatujete.
- Teprve pak si otevřete zápisky a doplňte, co chybělo. Právě ty mezery jsou to, co se máte učit příště.
- Z kapitoly vytvořte vlastní otázky a druhý den na ně odpovídejte bez nahlížení.
- U jazyků a pojmů používejte kartičky: na jedné straně otázka, na druhé odpověď.
Bez okamžité zpětné vazby to nefunguje dobře: po pokusu o vybavení vždy zkontrolujte správnou odpověď, jinak si můžete zafixovat chybu.
3. Prokládání témat
Většina učebnic je uspořádaná po blocích: nejdřív dvacet příkladů na jeden typ úlohy, pak dvacet na další. Blokové cvičení působí příjemně, protože se rychle zlepšujete. Prokládání (interleaving) znamená, že typy úloh střídáte v náhodném pořadí: jeden příklad na procenta, další na poměry, pak úloha na zlomky a zase na procenta.
Výhoda je v tom, že si musíte při každé úloze nejdřív rozhodnout, jaký postup použít. U bloku stačí opakovat ten předchozí a rozpoznávání typu úlohy se neprocvičí. Ve zkoušce nebo v životě přitom nikdo neřekne, který vzorec se hodí. Dunlosky a spol. tuto techniku hodnotili jako středně užitečnou, hlavně proto, že důkazy jsou zatím nejpevnější u matematiky a méně u jiných oborů.
Praktické použití:
- při přípravě na písemku z matematiky zamíchejte úlohy z různých kapitol,
- při učení jazyka střídejte slovíčka, gramatiku a poslech místo hodiny jednoho z nich,
- při přípravě na přijímací zkoušky (jak to vypadá v případě přijímaček na střední školu) střídejte češtinu a matematiku v kratších úsecích.
Počítejte s tím, že prokládání se bude zpočátku zdát pomalejší a méně úspěšné. To je normální a právě tahle nepohoda dělá účinek.
4. Vysvětlování vlastními slovy
Čtvrtá technika spojuje dva postupy, které Dunlosky hodnotil jako středně užitečné: sebevysvětlování a elaborativní dotazování, tedy ptaní se „proč to tak je?“. Známá je i pod pojmem Feynmanova metoda, podle fyzika Richarda Feynmana. Vezměte téma a vysvětlete ho na papíře tak, jako byste ho vysvětlovali dvanáctiletému dítěti nebo příteli, který obor nezná. Kdekoli zaváháte nebo sáhnete po odborném výrazu, který sami nechápete, našli jste díru.
Tento postup je užitečný hlavně u látky, kde jde o porozumění, ne o zapamatování jednotlivých faktů: historie, biologie, ekonomie, právo. Pomáhá i dospělým, kteří se učí nový obor v práci. Pokud vám bude vysvětlování vlastními slovy dělat potíže, není to selhání: pojmenovává přesně to, co ještě neumíte.
Nejčastější chyby, když se to člověk snaží zavést
První chybou je přeskočit zpětnou vazbu. Zkoušení z paměti bez kontroly správných odpovědí může chybu spíš upevnit, proto si po každém pokusu otevřete zápisky. Druhou chybou je začít opakovat příliš pozdě: když se k látce vrátíte až za měsíc, učíte se ji téměř znovu. Třetí je dělat z kartiček jen čtení: kartičku otočte až poté, co jste si odpověď řekli nahlas nebo napsali.
Čtvrtá chyba je hodnotit techniku podle prvního večera. Zkoušení z paměti a prokládání se zpočátku zdají pomalejší a méně úspěšné než čtení. Změnu poznáte až po několika dnech, když si věci pamatujete i bez nového procházení textu. Pokud se učíte jako dospělí po práci, začněte jednou technikou, třeba zkoušením z paměti, a další přidávejte postupně.
Jak to poskládat do týdne
Techniky se navzájem doplňují a nejlépe fungují společně. Ukázkový plán pro jednu novou kapitolu, ke které se vracíte:
| Den | Co dělat |
|---|---|
| Pondělí | Naučit se novou kapitolu, na konci ji vysvětlit vlastními slovy na papíře |
| Úterý | Bez nahlížení napsat, co si z kapitoly pamatujete, doplnit mezery |
| Čtvrtek | Odpovídat na vlastní otázky, k nim přidat úlohy z dřívějších kapitol |
| O týden později | Znovu vybavit z paměti, tentokrát zamíchaně napříč kapitolami |
Nezapomínejte na základy: ke schopnosti soustředit se a učit se patří i odpočinek, a proto se vyplatí nešidit spánek, ani když se blíží zkouška. A pokud se k vzdělávání vracíte po delší pauze, například po mateřské či rodičovské dovolené, může vás povzbudit pohled na rodičovskou jako na příležitost k novému začátku.
Časté otázky
Je podtrhávání textu úplně k ničemu?
Podle přehledu Dunloskyho a spolupracovníků patří podtrhávání k technikám s nízkou užitečností. Nemusíte ho zavrhnout úplně, ale berte ho jen jako první krok: po podtržení si látku zkuste vybavit z paměti.
Kolik času denně věnovat opakování?
Na konkrétním čísle záleží méně než na pravidelnosti. Kratší, ale opakované bloky fungují lépe než jednorázové maratony. Začněte třeba dvaceti minutami denně a sledujte, co vám funguje.
Hodí se tyto techniky i pro děti?
Princip je stejný a vztahuje se na žáky i dospělé. U mladších dětí je dobré začít zkoušením formou hry a kratšími úseky, a nechat je vysvětlit, co se naučily, vám nebo mladšímu sourozenci.
Musím používat aplikaci na kartičky?
Ne. Papírové kartičky s přihrádkami dělají tutéž službu. Aplikace jen automaticky hlídá, kdy se má která kartička vrátit.
Funguje to i při učení dospělých?
Ano, princip platí i pro dospělé, i když většina výzkumu proběhla mezi studenty. Dospělí navíc obvykle mají víc předchozích znalostí, na které se dá nová látka napojit, což vysvětlování vlastními slovy usnadňuje.
